Zdravím přátelé!

Taky jste zabředli až příliš hluboko?
Jednou jsem tady na blogu publikovala písničku od Queen. Zpívá se tam něco jako "No escape from reality." Tahle fráze mi nedá spát. Protože onen "východ z reality" se snažím už dlouho najít.
Snažím se. Čtu knížky, poslouchám hudbu. Začnu se vznášet, stojím tam, kde se realita schází s fantasií. Stačí udělat ještě jeden krok. A bác. Tvrdá rána a jsem zpět. Zase a opět zahrabaná hluboko v realitě. V dusivé nekonečnosti stereotypu.
Nevím jak reagovat. Vlastně ani nevím co dělat. Nemůžu dělat nic jiného, jen smířit se.
Smířit se s vědomím, že jednou umřu jako člověk, co celý život nedělal nic jiného, než že studoval, chodil do práce, měl manžela, děti, rodinu.
Jistě mě v průběhu života několikrát napadne prostě se vzepřít osudu a udělat něco neočekávaného, něco osvobozujícího. Npadne, ale neuskuteční. Nakonec to skončí tak, že si prostě jen řeknu: "Buď rozumná." Jedna věta, jeden detail v životě. Protože ale právě ďábel tkví v detailu, ovlivní to celý můj život. Ta jistota mě ubíjí.
Nejsem si jistá, ale nezdá se mi, že jsem zrovna ten typ člověka co se snadno smíří s něčím podobným. Když zrovna ve třiceti nezjistím, že jsem švorc a že umírám na rakovinu, potom chci žít. Žít bez stereotypu a bez zabředávání do všednosti.
Někdo může namítnout: "Nic o životě nevíš." Právě že nevím. A tak ho chci poznat. S dobrou i špatnou stránkou.
Vaše
Nolmë
zdroj obrázku