Zdravím přátelé!

Nezastavujeme, jedeme dál, ...!
Jedeme až přespříliš rychle. Zastávky neexistují, zpomalení není možné. Cesta nazpět neexistuje, můžeme jít pouze vpřed. Druhá šance se neposkytuje. Což je většinou to hlavní úskalí. Do našeho vagónu vchází a vychází další a další lidé. Někteří v něm zanechají své stopy. Hluboké, možná věčné. Je ale jistá, že každá nás ovlivní.

zdroj
Jak tak jedeme, řítíme se tmou, řítíme se světlem, výraznější stopy vyvěrají na povrch, aby nám přimněli, že naše cesta nebude jen "projížďka růžovým sadem". Právě naopak. Setkáváma se s hrbolky na kolejnici. Komplikují nám cestu, kvůli nim musíme volit objížďky a změny trasy. Komplikují nám naši vytyčenou cestu. Nutí nás k úskokům a ústupkům. Nakonec jich uděláme tolik, že náš vysněný cíl se nedá s tím dosaženým srovnat. Co začalo jako vidina sluncem projasněné krajiny, končí ve tmavé a smutné propasti.

zdroj
Když prvně nastoupíme do vlaku, jsme šťastní, jsme plni optimismu. Máme před sebou tolik možností, tolik cest a tolik cílů. Na začátku jsou hrbolky minimální, kolejnice upravené. Jsme bezstarostní, jsme šťastní. Jakmile se ale vzdálíme, zjišťujeme praví ráz naší cesty. To co dříve vypadalo jako oheň, nyní se zdá spíše jako plamen. Zelená tráva se mění v černou bažinu a hrbolky přibývají. Dostáváme se zpět k ústupkům. Kdo je minimalizuje pouze na ty nejnutnější, dostane se do vytouženého cíle. kdo se vzepře, bude šťastný.

zdrojNakonec své cesty jsme už malátní, apatičtí vůči nepříjemnostem. Vzpomínáme na ta prosluněná léta, kdy jsme se smáli bolesti a strachu. Kdy jsme byli šťastní.
Vaše
Nolmë
zdroj obrázku
Krasne vystihnute :) Aj ked trochu smutne ze na konci je to take pesimisticke... Inak perfektny obrazok v zahlavi!