Zdravím přátelé!

Krátký melancholický příběh psaný zpoza barikády...
Slunce již překonalo vrchol barikády, kdy se mladík probudil. Seděl teď ve starém křesle s listově zeleným čalouněním a dubovými opěradly. Jaký to komfort pro chudého pařížana.
Zlehka si promnul oči, prohrábnul černé kadeře a horké čelo položil do svých spocených dlaní. Jeho hlava se stala pevností, kterou se nevyditelná síla snažila svrhnout. Jeho srdce se proměnilo v pěsti hladových lidí, jež buší na brány Versailles. Tlouklo stejně dravě a neúnavně, přesto však velmi žalostně.
Mladík se pokusil srovnat si myšlenky, které mu nekontrolovatelně prolétávaly hlavou.
V noci pili. Pili na svobodu a přátelství. Pili pro naději a ... nikdo neví. Navenek pili, v nitru se modlili. Opěvovali nadcházející dny. Jaké budou a jestli vůbec přijdou, ale nikdo netušil. Neodvažovali se nahlédnout do budoucnosti. Žili pro přítomnost a budoucnost je děsila.
Přemýšleli o životě. Proč a nač, pro koho a od koho. Měli by žít a zemřít pro své manželky a děti. Žili jen sami pro sebe, zemřít se chystali pro národ a vlast. Proč? Neznali pravý smysl života. Vyrostli na ulici. Ulice pro ně byla matkou, město manželkou, národ dítětem. Matka jim vtloukala do hlavy své vlastní zásady života, manželka byla opora a útočiště, dítě naříkalo. Přijali jejich filosofii a žili podle ní.
Svět lidí neznali. Znali jen své přátele a své nepřátelé. Ani jedny ale za lidi nepočítali. Přátelé pro ně byli dětmi ulice a Paříže. Nepřátelé považovali za prach na botě. Nebáli se jich, nebyli pro ně ničím. Možná jen politováníhodnou záležitostí.
Výstřel. Mladík se nelekl. Jen jeho tmavě hnědé oči vypadaly přinejmenším nepřítomně. Z myšlenek zpět do současnosti.
Boj o zítřek začal. Někdo mu sevřel na ramenu. Vzhlédl. Jeden z jeho přátel se nad ním tyčil s děsivou vážností. Pozvedl ruku a podal mladíkovi zbraň. Ten ji uchopil smutně se pousmál a vykročil vstříc nejistému zítřku a ještě nejistější budoucnosti.
Vaše
Nolmë
zdroj obrázku