8. května 2013 v 19:32 | Nolmë
|
Zdravím!
Znáte to? Někteří YouTubeři (PewDiePie, Anthony from Smosh) udělali na tohle téma video. Zkráceně o co asi půjde: jde o to, vyjádřit svůj dosavadní život pomocí obrázků. Má to být pomocí videa, ale jelikož já nemám prostředky na natáčení, zkusím jednoduše kreslit v programu PhotoFiltre. Za výsledek raději neručím :)
Můj čas plyne sále rychleji. Pojďme se tedy společně zastavit a zrekapitulovat si můj dosavadní život:
Nikdo by nikdy neřekl, že se naši dají dohromady. Mamka mi dokonce jednou přiznala, že když taťku viděla poprvé, vůbec se jí nelíbil. Prý vypadal arogantně a samotářsky.
Nakonec netrvalo ani rok a byla svatba a protože se měli opravdu hodně rádi, narodila jsem se já.
Taťka chtěl Karla, mamka Marcela, takže díky Bohu, že jsem z toho nakonec byla já, Tereza.
Z té doby si toho ještě vážně moc nepamatuju, ovšem podle svědectví pamětníků jsem prý byla dost uřvané dítě. Mamka na noci prochozené po našem domku vzpomíná ještě teď (s trochu nerudným výrazem).
Už od mala jsem měla vlastní názory. Mamka se těšila na svou malou holčičku, jak jí bude moct plést copánky a dělat culíčky. Brzo zjistila, že se mnou moc dobře nepochodí. Až do deseti let jsem culíky a podobné vymoženosti vytrvale odmítala. Nějak moc mne tehdy nezaujali ani panenky, ale když chcete zapadnout do kolektivu, musíte se přizpůsobit. mnohem raději jsem si hrávala s plyšáky na dobrodružné výpravy, honby za pokladem a různé záchranné akce (potopa světa a podobné náležitosti).
Zdárně jsem si prošla školkou, kerou jsem velmi upřímně nenáviděla (učitelky nás nutily po obědě spát ... co bych za to teď dala, kdyby mi to při odpoledním vyučování někdo nabídnul!) a přišla škola. Nevěděla jsem do čeho jdu a tak jsem se na své 1. září strašn těšila. Oblékla jsem si svoje nejhezčí šatičky a vykročila pravou nohou.
Škola probíhala jakoby nic, žádné problémy jsem neměla . Měla jsem jedničky, pěkně jsem kreslila, chování jsem (tehdy) měla vzorné. Navíc jsem zčala chodit na ZUŠ na zobcovou flétnu.
Všechno se ale změnilo v 5. třídě, kdy jsme dostali tak strašně protivnou třídní učitelku... Od té doby to šlo z kopce. Neměly jsme se rády (i když ona do teď tvrdí, že jsem byla jedna z jejích nejoblíbenějších žaček) a tak jsem se začala z hodné holčičky měnit na drzého puberťáka, kterým jsem ostatně dodnes. Neměla jsem tehdy školu ráda.
Prokousala jsem se tedy 5. třídou. Přišla třída šestá. A můj život byl zase naruby. Nové předměty, nové příležitosti. Navíc nás přestali brát jako děti a začali nás vnímat jako "ty dospívající".
Ještě k tomu jsem přešla z flétny na klarinet a prý už po několika hodinách si u mne paní učitelka všimla jakéhosi talentu. Mohl by ze mne být muzikant. A protože mí rodiče jsou muzikanti oba dva, budoucí vyhlídky byly jasné: budeš studovat kozervatoř!
Prošla jsem si několika soutěžemi a o kariéře hudebníka se nedalo pochybovat.
Přišla sedmá třída, já hrála už třetím rokem, ale pořád jsem čekala na nějaké znamení z hůry, že právě tohle je moje budoucnost. Jelikož jsem nic takového nepocítila, oznámila jsem okolí, že tohle já prostě dělat nebudu. Událost byla překána jen s menší srdeční zástavou, ale infarkt naštěstí žádný. Takže tak jsem se rozhodla.
Abych ale nemluvila jen o škole. Na durhém stupni jsme dali dohromady naši partu. Dva kluci, tři holky. Zrovna teď sice procházíme těžkým obdobím, ale budu doufat, že to co nejdřív přejde. A tady jsme:
Teď jsem v 8. třídě. Z rok mne čekají příjimačky na střední školu a volba buoucího povolání. Mám jasno. Ráda bych byla chirurg:
A zatím? Zatím jsem zamilovaná, píšu, výtvarničím, poslouchám hudbu a sním. To jsem já a tohle je můj život.
Vaše
Nolmë
Toto je snad nejlepší článek,který jsem na toto téma četla. Hrozně se mi líbí,že sis na článku dala natolik záležetmže jsi přidala ruku k dílu. Moc hezké! Tleskám (y) !