Zdravím!

Každý máme jiné sny. Malý chlapec chtěl ale vidět raketu a odletět s ní pryč.
V ruce jsem držel zmuchlaný papírek s kresbou vesmírné rakety, kterou jsem nakreslil ještě v Terezíně.
Dorazili jsme do Osvětimy. Samotný tábor se rozkládal na neuvěřitelně velké ploše. Vypadal jako velká šedá pustina bez života, i když ze štíhlých komínů stoupal nepřetržitě dým. Ještě nikdy jsem nic tak obrovského neviděl. Nebylo slyšet nic kromě tichého pláče a křiku. Po několikaměsíčním pobytu v Terezíně neměl už nikdo z nově příchozích sílu na vzdor. Většina lidí už měla prostě jen skloněné hlavy a zavřené oči. Vypadaly jako by spaly, jakoby se proměnily v sochy. Vypadaly smířeně a neuvěřitelně poklidně. Nebýt jiskřivých slz na tváři, nikdo by je už nepovažoval za živé bytosti.
Když všichni vystoupili z vagónu, stoupli si před nás dva esesáci. Jeden stál blíž k nám a druhý jakoby opodál. První působil velmi sebejistě. Měl pevný a přímý postoj a tvrdý výraz v obličeji. Naproti tomu druhý. Byl evidetně mladší. Vypadal nejistě a téměř vyděšeněji než většina lidí z transportu. Tvář měl bledou a neklidnýma očima těkal od jednoho z nových obyvatelů tábora ke druhému. Vypadal vyvedený z míry.
Přistoupil blíž k prvnímu muži a otočil ho směrem k sobě. Odešli pár kroků vzad a začali se dohadovat. Stál jsem v první řadě, jejich slova jsem zaslechl:
"Führer říkal říkal jen muži! O dětech a ženách nepadlo ani slovo!"
"Führer změnil názor." odsekl nevrle starší esesák.
Cuknul loktem, který mu jeho kolega křečovitě svíral a opět se otočil směrem k nám.
"Do řady!" zařval. A znovu a znovu, dokud jsme jeho rozkaz neposlechly. "Teď vás roztřídíme podle pracovních schopností!" řekl a opět odešel pár kroků dozadu. Mladší esesák teď ještě víc zbledl, letmo se podíval na čoudící komín a pak zase na nás. S náznak nevěřícnosti a žalu se pousmál. "V plynové komoře se bude kvalita práce posuzovat jen těžko." pomyslel jsem si. I když jsem neměl strach, po těle mi přešel mráz.
Až teď jsem si opět uvědomil, že v ruce pořád ještě držím papírek s raketou. Stál vedle mě malý klučina. Mohlo mu být asi šest let. Chvěl se po celém těle a neměl daleko k slzám. Vzal jsem jeho ruku a vložil do ní papírek. Rozbalil jej a oči se mu rozzářili.
Na okamžik dokázal zapomenout na okolní hrůzy. Teď se jeho srdce upínalo jen na zmuchlanou vesmírnou raketu, kreslenou navlhčenou hlínou. Byl u vytržení.
Mezitím se dostala rada na nás. Šel jsem dřív než ten chlapec. Starší esesák jen otráveně zamumlal: "Good!" a postrčil mne k jeho mladšímu kolegovi. Ten mne přiřadil opodál postávající skupince mužů. Na druhé straně se tvořila jiná skupinka. Byli tam starci, děti a ženy. "Prošel jsem" ulevilo se mi. Pro začátek budu ještě chvilku žít. Co ten malý hoch?
Stále ještě se nemohl odtrhnout od obrázku, až když mu jej esesák vytrhl. S opovržením si ho prohlížel:
"Do vesmíru se ti zachtělo?" řekl a podíval se směrem k tmavnoucímu dýmu komínů. Vrátil dítěti obrázek a zamumlal spíš pro sebe "Dočkáš se...". postrčil chlapce dozadu a stačil ještě zakřičet: "Auswärts!" Mladší esesák tak musel chlapce předat ke skupině stojící naproti nás.
Jakmile byli všichni rozřazeni, otevřela se vrata od budovy, z které vedl jeden z komínů. Lidé z druhé skupiny tam byli nahnáni. Šel tam i chlapec. Nepřestával však hledět na zmuchlaný obrázek s raketou, jak letí do nekonečna. Jak letí pryč.
Vaše
Nolmë
Popovídáme si o tom, která z nás má depresivní myšlení!
Jinak z článku mi vstaly chlupy po celém těle!!! Perfektně napsané...