15. srpna 2013 v 19:55 | Nolmë
|
Zdravím přátelé!
Těžší než jsem si myslela. Člověk uvidí tohle téma a hned si říká, jak se na něj bude dobře psát a vymýšlet. Nikdy jsem na tyhle první dojmy moc nedala. Začneš psát, ale nejsi schopný udržet jednu myšlenku déle než pár vět. Málokdo si totiž uvědomí, že život sám je tak neuvěřitelně rozsáhlí, obsáhlý a bohatý na různá podtémata, že pokoušet se napsat souvislí text zaměřený jen na jediný problém, je velice těžké. Každopádně - jdu to zkusit a třeba se to bude dát i číst.
Co o životě vůbec víme? Pramálo a možná ještě méně. Podobné otázky je úplně zbytečné řešit. Jisté je toto - je to jedna velká nejistota. Nevíme kdy, kam, v jaké formě ani jak se narodíme. Budoucí štěstí, neúspěch, sláva či krach, jsou pak pouze otázkou jakési kruté náhody. Dělat můžeme pouze to, že ze své pozice vytěžíme co nejvíc, abychom byli v životě alespoň trochu spokojení. O svou vlastní spokojenost se potom pochopitelně staráme všichni, jak nejlépe dovedeme. A že tím svému okolí ubližujeme ... to je jiná věc. Spokojenosti je na světě pro dva lidi pouze 100% - tak jako všeho. Když si někdo sám pro sebe ukradne té spokojenosti 80%, je potom velice těžké rozdělit zbylých 20% mezi ostatní lidi.
Ruku na srdce - a na úkor čí spokojenosti žijete vy, nebo patříte mezi těch rozdělených 20%?
Všechno je to jeden velký pojem. Poptejte se pár různých lidí. Každý vám život definuje jinak. Jeden vám začne vykládat, jak tohle všechno nestojí absolutně za nic, rpotože už není pro co žít, druhý se bude romanticky rozplývat nad krásou světa. Život je další z nejvíc relativních pojmů, co znám. Každý ho vnímá po svém. Každý má jiný důvod, pro to žít, ať už dobrý nebo špatný. A zdaleka ne všechny důvody jsou tak oduševnělé, jako třeba "pro svou lásku" nebo "pro pomstu". Obyčejní lidé odpovídají "pro svou kariéru", "abych zajistila své děti", "protože život je krásný". A potom se zeptáte mě a já vám prostě a jednoduše odpovím, že nemám absolutního tucha. Snad kdybych měla určité jistoty. Ale nedávno někdo přišel, zazvonil a přímo do ksichtu mi hodil tu pravdu, že moje dětství už skončilo, je čas se o sebe postarat a začít budovat. Vztahy, kariéru, budoucnost. No páni - děkuju pěkně! Sama ještě nevím, co od života čekám a co od něj chci.
Ruku na srdce - co čekáte od života, pro co žijete?
A co konec života? Teď tady nejde o nějaké deprese z odchodu a smrti, ale o tu jednu velkou nespravedlnost, že žít můžete jen jednou. Všechno je přece lepší, když víte, do čeho jdete - když si jste jistí. Máte nové šance, staré chyby můžete napravit. Proto si lidé vymysleli reinkarnaci, život věčný a podobné věci. Uklidňuje je víra, že každý dostane ještě jednu šanci.
Ještě že to tak nefunguje. Většině lidí naprosto uniká to, že v potenciálním druhém životě, by se měli opravdu poučit a změnit. Když hold někdo zjistí, že mu "zlo" vynáší ... proč by to měl měnit, že ano.
Ruku na srdce - byli byste schopní se změnit, chtěli byste vůbec?
Na konec snad dodat jen to, že jsem ani zdaleka nemohla říct vše, co jsem chtěla. Myšlenky jdou pořád dál, ale slov už se nedostává a možná, že snad pro tento účel ani žádná neexistují.
Vaše
Nolmë
zdroj obrázku
Pěkný článek, hezky se četl :)