22. prosince 2013 v 19:22 | Nolmë
|
Zdravím přátelé!
Kam se hrabe Rome a Julie...
Máme tady Vánoce (že prý). A pro mě to znamená především volný čas. Zase chvilku žádné starosti se školou...
Když jsem se tedy zdárně prokousala vším tím pečením, uklízením, sháněním a balením dárků, zase jsem po převlice dlouhé době zasedla ke knížkám. Vzhledem k tomu, že status "rozečtená" teď patří celkem třem, nevěděla jsem, ke které zasednout dřív.
Nejdřív padal volba na soudruhy Karamazovi. Jelikož se ale Dostojevskému dokonale podařilo znechutit mi 90% postav, musela jsem knihu po několika minutách odložit. Veršovaná Edda taky nebyla nejlepší volba. Byla ale nutná k tomu, abych si konečně uvědomila, že protentokrát to bude chtít něco nenáročného.
Takže jsem se dostala až k Tolkienovu Silmarillionu. Čímž se dostávám k pointě článku.
Záložka tentokrát spočívala u kapitoly s příběh Berena a Lúthien. Pro neznalé bych mohla jen velice stručně říct, že jde o tragický, ale velice romantický příběh s nakonec celkem šťastným koncem.
Strašně se mi chce říct, jak to bylo neuvěřitelně krásné a úžasné (jako vždy u Tolkienových příběhů). Nemám na to ale dost vyvinuté vyjadřovací prostředky. Takže vám bude muset stačit jenom ten pocit, který k vám vysílám.
Co mě ale zarazilo. Berenovi byla vlkem ukousnuta ruka, ve které držel Silmarill vyříznutý z Morgothovi koruny. Musela jsem se prostě pozastavit nad touto oblíbenou brutalitou. Bez ruky skončil totiž nejen Beren, ale i někteří jeho kogelové z filmů a knih. Připomeňme si třeba Anakina a Luka Skywalkera ze Star Wars nebo mého milovaného Jaimeho Lannistera ze Hry o trůny. Osobně nechávám hlavní postavy svých příběhů umírat ve velkém, ovšem kouzlo toho, že je zbavím ruky či jiné končetiny, jsem ještě neodhalila. K této formě sadismu jsem ještě nepřikročila ... zatím ... :D
A jako další v Silamirillionu následoval příběh Húrinových dětí (na kteroužto samostatnou knihu se v nejbližší době chystám). Opět trochu naznačím o co šlo: jedná se o osudy prokletých Húrinových dětí - Túrina a jeho sestry, příběh tentokrát končí více než nešťastně.
Začátek příběhu probíhá velice poklidně a mírumilovně. Vůbec mi nedocházelo, co se na tomhle může pokazit. Co by hlavní hrdina mohl tak strašného ztratit, že by to mohlo mít tak fatální následky. Ha!
Vraždou několika nevinných či blízkých lidí, incest, sebevražda. Túrinova dobrodružství se v průběhu děje změnila až v příliš špatný vtip a jednomu pak nezbylo nic jiného než facepalm. Něco tak zničujícího pro hlavní hrdiny by nenapadlo snad nikoho.
Tolkiena jsem evidentně podcenila. Pán Prstenů a Hobit je o fajnčarodějích, malých roztomilých hobitech a nějakém drakovi, kterého můžeme usmrtit šípem. Dějiny Středozemě jsou ovšem plné brutálních zákroků proti hlavním hrdinům, které bych nerozdýchala ani já.
Proto Tolkiena miluju. Každé jeho dílo je tak něčím charakteristické a úplně odlišné, i když na stejném základě.
Tak trochu sentimentality na závěr a šťastné, veselé a né moc sadistické :)
Vaše
Nolmë
zdroj obrázku
Některé příběhy ze Silmarillionu jsou opravdu síla. Ten o Berenovi a Lúthien patří k mým nejoblíbenějším, ale Húrinovy děti to je opravdu moc velká deprese