23. května 2014 v 19:46 | Nolmë
|
Zdravím přátelé!
Optimismus je teď potřeba hlavně proto, že celý můj osobní prostor je zahlcený pesimismem od ostatních (nebo se možná dostávám do stádie, kdy mám potřebu všechno negovat...). Proč si tedy myslím, že je dobré si v této těžké době udržet pozitivní myšlení (nebo alespoň předstírat, že ho máte...).
Zvláštní na téhle věci je, že již teď, tedy na začátku, si uvědomuju, jakou absurditu se tady chystám spáchat. Ani v těch nejčernějších snech by mě nenapadlo, že zrovna já budu někdy kázat o pozitivním myšlení a optimističtějším přístupu k životu. Jednu věc byste o mě totiž měli vědět - v hloubi duše jsem a vždycky budu zatrpklý negativista. To je nutné si uvědomit a zapamatovat.
Nemám tušení čím to bude, ovšem (alespoň) optimisticky vzhlížející lidé daleko líp navazují kontakty a vztahy. Stačí se trochu usmívat, být příjemný na kolí, občas se zasmát cizím plkům a kamarádi se jenom hrnou. Několik chvilek nezávazné konverzace s hihňáním a hned se vztah posune dál. První dojmy jsou ale zkutečně nejdůležitějšími. Ještě když k nim přispěje působivý vzhled. Ztrácím se v tom. Začínám zjišťovat, že při navazování kontaktů vyhledávám typy lidí, kteří nejspíš nejsou společností považovány za úplně atraktivní...
S tím vlastně souvisí i fakt, že obrácený půlměsíček na tváři nevypadá zrovna vábivě. Už i mně postupně došlo, že občas se usmát je prostě potřeba. Stačí i naprosté minimum. Nemusí to být zrovna úsměv, jako když jdete zabít Batmana...
A konečně se dostávám k tomu nejpodivnějšímu a zároveň mému nejoblíbenějšímu důvodu. Vlastně bych to nazvala jakýmsi "Hamletovským syndromem". I když se to i tak krapet odchyluje, ale bavíte přece kolektiv a to taky patří k pozitivnímu jednání. I když je ta pozitivní energie jenom předstíraná (protože jak už jsem psala nahoře, jsem opravduv hloubi duše negativista a optimistu ze sebe dokážu dělat jen tak na očko, i když zrovna tohle u většiny lidí odsuzuju... paradoxy for the win!)
Dokonce i kralevic dánský hrál šíleného, aby odhalil vraha svého otce. No, můj taťka sice ještě žije a já nejsem tak úplně šílená, ale vážně mě baví občas zavalit do éteru nějaký žblebt, nad kterým všichni kroutí hlavou. Je to vážně divné, ale možná je to součást přežívací taktiky. Člověk pak už může jenom překvapit. Když se potom něco opravdu povede, spolu s těmi bláboly to tvoří zajímavé paradoxy (aneb o několik řádků výše...). Už se z toho stal v podstatě takový sport, pozorovat lidi, jak si o vás začínají "myslet svoje". To potom někde v nitru své dušičky pukám smíchy. Ale vlastně se spíš divím, že mi to pořád baští.
Někoho prostě baví dělat ze sebe blba. Vědět, že mezi ty lidi patřím, je zvláštní. Sama se nestačím divit. Je to ten pocit, kdy začínáte vážně uvažovat, jestli jste vážně blázen a nebo si zase jen na něco hrajete.
Čili: buďte optimisti. Někde v sobě se klidně dál mračte a nadávejte, ale tam nahoře musí být vidět to "pozitivnější" z vás, i když je to jen kamufláž. Můžete tím jenom získat a třeba se i z vás nakonec stanou usměvaví optimisti.
Vaše
Nolmë
edit 8. září 2015: článek s mým vědomím a požehnáním uveřejněn na Stáji ufonek uživatelkou Animqa
Být naoko optimista? A co když tě to jednou zničí?