Podovolenkový výžblebt

31. července 2014 v 15:40 | Nolmë |  Žít
Zdravím přátelé!


Ten pocit, když si všechno můžete zase přečíst ve své mateřštině, když už zase rozumíte lidem kolem sebe (bez přízvuků jazyků od sbrštiny po řečtinu), když si zase můžete sednout na svůj vlastní záchod (toaletu, pro konzervativce). Dovolená, kterou by si nejspíš každý normální tvor užíval, díkybohu skončila. Sláva. Po neúspěšné snaze vymáčknout z toho všeho alespoň jeden souvislý článek, vám nakonec přináším jenom směsici fotek a k nim pár souvislých-nesouvislých poznámek, proč jsem sakra zase nespokojená.




Začnu tím příjemným a to je (kupodivu) cesta letadlem. Moje první. Nejdřív jsem byla tak trochu otrávená, jelikož se letadlo asi pět minut jenom ploužilo šnečí rychlostí po ploše letiště. Když už jsem chtěla prohodit nějakou rýpavou poznámku, motory se nažhavily, kola zasvištěla a najednou jsem byla vmáčklá hluboko v sedadle a jen sledovala, jak se domy pode mnou začínají měnit v krabičky od sirek, ty krabičky potom mravence a mravenci v zrnka písku. Pak už to bylo jako v jiném světě. Všude okolo naducané kolony bílých mraků líně se převalujících v časoprostoru. Následně kapitán oznámil, že jsem překonali nejvyšší bod na zemi a mně to přišlo absolutně fantastické.
(technická poznámka.: za šmouhu na fotce může nějaký humus na vnější straně letadlového okénka)


Co mi na tom všem vadilo nejvíc, bylo jednoznačně horko. Horko k zalknutí. Bylo to naprosto všude. Ať jsem se koupala v moři nebo ležela na pokoji, 24 hodin denně ze mě teklo jak z vola s prominutím. Aby bylo jasno, raději trpím zimou než horkem. Opravdu nechtěně jsem tím neustále vytáčela mamku. Zvlášť když se jeden den nebe zakabonilo a následně začaly létat hromy-blesky, déšť nevyjímaje. Přišel můj čas! Vylezla jsem na balkón a děkovala Bohu za tak příjemnou změnu. Nějaký postarší řecký pán se na mě jenom podezíravě díval z malého dřevěného okna naproti.


Další pozitivum: několikrát jsem překonala sama sebe. Až jsem se vyděsila. Poprvé, to když jsme byli na fakultativním výletě lodí. Asi po půl hodině jízdy jsme udělali přestávku a bylo řečeno, že kdo chce, může si skočit z lodi. Věřte nebo ne, dokopala jsem se k tomu! "Strašně nebojácně" jsem vylezla na příď lodi a profesionálně skočila bombu. Čekala jsem, čekala a po pro mě neuvěřitelně dlouhé době přišel těžkopádný náraz o vodu a potom nekonečné vyplouvání na povrch. Who-hoo! Připadám si kvůli tomu strašně odvázaně (jako kdyby to byl nějaký bungee-jumping). Ale co, nechte mi mou radost. No a jako druhé: přinutila jsem se ochutnat chobotnici. Čekala jsem nějakou tu kuřecí chuť, jak o tom všichni básní. Prd. Chutná to prostě jako ryba (ovšem rybinou cítit není). Co je zvláštěnjší, je její maso, které by se dalo přirovnat k ... no, možná ... třeba k marshmallow nebo k sójovému masu. A musím teda uznat, že v zásadě to není až tak špatné (daleko horší je, když si pak uvědomíte, že jíte něco, co původně bylo slizké, gumové a neuvěřitelně odporné...)


Jedna z věcí, co mi vadily, byl ten počet lidí a 12-ti denní sdílení mého osobního prostoru s mými rodiči. Pořád, nonstop. K dispozici jsme totiž měli jenom jeden pokoj, který se skládal ze tří postelí a malé kuchyňky. Ještěže alespoň ve sprše měl člověk trochu soukromí. Už po třetím dni u mě začala fungovat extrémní ponorková nemoc, která se jenom zhoršovala. Korunu tomu nandal moment, kdy jsem dočetla Brownův Ztracený symbol (hahá, po pěti dnech) a neměla tudíž možnost se před světem nijak zavřít. Moje asociálská dušička jenom plesala. Je jasné, že teď si to musím nějak vykompenzovat, čili příštích čtrnáct dní jsem zavřená ve svém pokoji.


Další pozitivní věc? Pfff, to se musím zamyslet. Snad ještě, že jsem konečně měla možnost pokecat s někaým anglicky. Noo, pokecat... heh. Tím myslím spíš zeptat se, kde se tady prodávají známky, objednat jídlo nebo pití, říct taťkovi, kolik peněz po něm chtějí. Ale musím se poplácat po rameni, šlo to celkem dost dobře. Co to tak trochu kazilo (nebo to mu přidávalo nádech ironie) byl neustále aktivní a již výše zmiňovaný taťka. Na kažadou anglickou větu bůhvíproč odpovídal prý řeckou frází: "Ime Czechos." (netuším jak se to píše...) čili "Jsme Češi." a to i v takovém případě, že se nás číšník, co si ho mamka fotila, zeptal, jestli jsou ty fotky pro National Geography (na důvod se mě neptejte, asi jsme vypadali seriózně).


Bohužel se také dostavilo to, co jsem čekala. Že moře už mě zdaleka nebere tak, jako před pěti lety, kdy mě rodiče museli z vody tahat násilím. Teď jsem u něj vydržela sotva dvě hodiny (skutečně, oproti době před pěti lety, kdy jsme se na pláži placatili celé dopoledne, je to slabota). Člověk tam přijde, zaplave si, na patnáct minut si lehne, pak si zaplave znovu. Jenomže pak zjistí, že uběhla teprve půl hodina a chce se mu z toho brečet. Takové věci se budou muset do budoucna vyřešit, protože jinak se na příští dovolené ukoušu nudou.


Na druhou stranu, návštěva Soluně byla velmi vítanou změnou. I navzdory tomu, že cesta tam a zpátky trvá sedm hodin. Soluň je vskutku krásné místo. Velice rušné, ale taky stylové. Vedle sebe se tady najít klasické trhy s rybami a masem a velké značkové obchody.
Nedalo mi to a musela jsem v druhém největším městě Řecka zapátrat po tolikrát zmiňované Řecké krizi. Byla tu a nebyla tu. Bylo tady nespočet kaváren, kde neuvěřitelně dlouho vysedávali lidé od věku 17 až asi 30 let. Muži znuděně pokuřovali cigarety, nadšená děvčata si fotila rozšklebená selfie. Ty asi krize moc nepostihla. Ovšem byla tady také možnost zahlédnout všechny druhy mrzáků, starců a stařen, jak se krčí ve stinných podloubích a žebrají o centy. Nebo prodávají krmení pro holuby, jako žena na fotce. Že vám tato situace něco připomíná? Co třeba Prahu, nebo jiné velké město? Copak jsou všichni v takové krizi?


Co říct na závěr. Možná jsem sćelou situaci přehodnotila, a nakonec to nebylo všechno prvoplánově špatné. Jako vždy, něco potěšilo, něco zase méně. Ale tak je to u všeho. Nebo řekněme to takto: mohlo to být taky horší.
Vaše
Nolmë
všechny fotky jsou mnou pořízené, včetně ilustračního obrázku v perexu
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 sw | Web | 31. července 2014 v 20:17 | Reagovat

Teda, tak mi fušuješ do řemesla? No ale k takovým úžasným fotkám ti teda dávám povolení! ;-) Jinak je to skvělý článek, jen ses trochu překlepla s tím čtrnáctidenním lehárem, páč já už jsem zpátky!!! :)

2 Nolmë | Web | 31. července 2014 v 22:14 | Reagovat

[1]: Tobě fušovat do řemesla?! No to bych si nedovolila (i když uznání od profíka mi lichotí :D ).

3 Šárka | Web | 12. srpna 2014 v 9:14 | Reagovat

Gratuluju k přežití dovolené v Řecku v téhle době, v tomhle počasí :-3 Řecko je jinak docela pěkná věc, ale už z těch fotek sálá strašné vedro, ač jsou krásné. Ani se nedivím, že tě placatění u moře nebaví. Takže kdy pojedem na sever? :-D
A chobotnica mě osobně chutnala jak nějaké hodně prorostlé vepřové, ale ne tak hnusné a ne tak špatně uvařené. :D

4 Nolmë | Web | 13. srpna 2014 v 12:01 | Reagovat

[3]: Sever bych brala všema jedenácti! :D Bohužel, zatím je to v nedohlednu :-?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Co se tolik diskutovaných autorských práv a zdrojů obrázků týče:
Zdroje lze najít pod každým příslušným obrázkem, až na obrázek v perexu, jehož zdroj bývá zpravidla na konci článku. Tyto obrázky povětšinou ještě sama upravuji. Všechny gify pocházejí z tumblr.com. Všechna videa jsou z youtube.com.
Obrázky, použité v rubrice s výtvarnou, tvořivou a fotící tématikou, jsou mnou pořízené, stejně jako všechny ostatní obrázky, u kterých není zdroj uveden. Za případné omyly při zdrojování se omlouvám.
Obrázek na pozadí blogu je odtud.